Prosinec 2009

jak vlastně píšeme

29. prosince 2009 v 21:27 | Pavelondra |  Trocha teorie
Braillovo slepecké písmo je speciální druh písma, resp. systému psaní, určeného pro nevidomé, slabozraké a se zbytky zraku. Funguje na principu plastických bodů vyražených do papíru, které čtenář vnímá hmatem. Písmo je pojmenováno podle francouzského učitele Louise Brailla, který poté, co v dětství ztratil zrak, v patnácti letech vytvořil toto písmo úpravou francouzského vojenského systému umožňujícího čtení za tmy.
Každý znak Braillova písma tvoří mřížka šesti bodů uspořádaných do obdélníku 2×3. (Na jednotlivé body se odkazuje čísly 1-6.) Na každém z těchto šesti míst buď bod (vyvýšené místo) je, nebo není. Tímto způsobem je možno zakódovat 64 různých znaků, z nichž se ovšem úplně prázdný znak používá jako mezera, takže zbývá 63 použitelných znaků.
Z těchto znaků obsahuje základní sada hlavně znaky pro písmena a interpunkci. Velká písmena a číslice se zapisují pomocí těchto písmen s tím, že jim předchází speciální symbol.
zdroj: http://cs.wikipedia.org
Pro zajímavost přikládám braillskou abecedu, aby měl každý představu, jak to celé vypadá.

filmy a nevidomí

29. prosince 2009 v 21:09 | Pavelondra |  Trocha teorie
Nedávno se mě někdo ptal, jak se vlastně nevidomí mohou "dívat" na filmy.
Pro mě a spoustu lidí, které znám je zcela běžná fráze: "Dnes jsem viděl v televizi tohle, dnes jsme koukali na dvd na tamto." Spoustě vidících lidí přijde u nevidomých slovní spojení "dívat se na" zvláštní.
Jenže, pokud by měl nevidomý člověk říct např. "Dnes jsem na dvd poslouchal film..." příjde mi tohle osobně ještě zvláštnější.
Takže jak to vlastně s tím díváním se na filmy je?


Běžky a já...

17. prosince 2009 v 20:52 | Claire |  sport a vše kolem něj
Tak taky jednou přidávám něco do téhle rubriky. Radujme se, veselme se, to už dlouho neuvidíte, že by Claire psala o sportu. :D


Nevidomí a technika

13. prosince 2009 v 9:39 | Estrella |  Trocha teorie
Možná si mnozí položili někdy otázku, jak mohou nevidomí lidé pracovat s technikou jako jsou počítače, mobily, jak se mohou o sebe postarat co se sebeobsluhy týče, jak si co zařídí a další a další otázky. Odpověď je na jednu stranu poměrně jednoduchá, na tu druhou i velmi rozsáhlá. V dnešní době se leckterá organizace snaží odstraňovat nám z cesty bariéry tak, abychom měli plnohodnotný, ale zároveň také i co nejsnazší život. Nevidomý člověk může vskutku kvalitně žít za předpokladu, že se mu upraví podmínky. Dnešní člověk se dnes bez počítače neobejde, a tak někdo musel zajistit podmínky tak, aby i člověk bez zraku mohl ovládat počítač co nejvíc. Vývoj ozvučování počítačů sahá do doby vojenství a druhé světové války, kdy se vyvíjeli první hlasové výstupy. Na nějakou dobu tyhle snahy ustaly, ale po nějaké době se opět obnovily a počaly se rozvíjet ve velkém. Člověk nevidomý může počítač ovládat v dnešní době už dvěmi technikami a to pomocí hlasového výstupu či hmatového výstupu. Hlasový výstup funguje takto: Máte nainstalován tzv. odečítací program, který se skládá ze samotného programu a z dalšího příslušenství, hlasu, neb jedno bez druhého nelze být. Odečítací program funguje způsobem, že vám pomocí nejrůznějších driverů či dalších technik zachytává obraz na monitoru a hlas vám zprostředkovává vše, co je na obrazovce, do hlasové podoby, jednoduše na vás mluví a vše vám říká. Úplně nevidomý člověk na veškeré ovládání počítače používá pouze klávesnici a řadu klávesových zkratek, které jsou potřebny k zacházení s odečítacím programem tak, aby vám sdělil maximum. Dnes se řada firem zabývá ozvučováním, každý odečítací program funguje úplně jinak a používá jiné klávesové zkratky, pro představu zde uvedu několik firem. Jeden z nejznámějších odečítacích programů zvaný Jaws, vynalezla a vyrábí firma: www.freedomscientific.com a lokalizuje ho česká firma: www.galop.cz. Další velmi dobrý program je window-eyes a můžeme ho najít na stránkách: www.gwmicro.com. Našli se už také takoví, neboť za tyto dva zmiňované programy se musí platit, kteří se rozhodli dát se do výroby otevřeného odečítacího programu jako freeware, jsou to vezkrze samí nevidomí programátoři. Program se neustále vyvíjí a má velmi slušnou úroveň, lze ho získat na webu: www.nvda-project.org. Jak už bylo řečeno, s počítačem lze pracovat také pomocí hmatového výstupu, nazývaného též braillský řádek. Přes USB port k pc připojíte nevelký přístroj a ten vám vše, co je zobrazeno na monitoru převádí do Braillova hmatového písma, které se čte prsty, rovněž velmi užitečná věcička. Také mobilní telefony jsou upraveny tak, že je ovládáme hlasovým výstupem a lze říct, že většinu pomůcek ovládáme pomocí hlasu, uvedu zde například: Mluvící váhu, jak osobní, tak také kuchyňskou, mluvící kompas či teploměr, nově vynalezený krokoměr, ozvučené kalkulačky, colortest, což je přístroj, který dokáže rozpoznat barvy předmětů, ukáže vám, kde je světlo, jsou zde stejně jako v mobilu či pc ozvučené hry, stopky a řada dalších užitečných funkcí. Nedá mi to, abych zde neuvedla už ddnes historickou Arii či Euréku, obě vynalezeny australskou firmou Robotron a českým zakladatelem firmy Milan Hudeček. Eureka a její dcera Aria byly elektronické zápisníky pro nevidomé, ovšem bez obrazovky, ovládaly se především pomocí funkčních kláves, hlasového výstupu a braillského šestibodu sloužícího pro psaní. Aria a euréka v sobě měly jednoduchý textový editor, hodiny, kalkulačku, telefonní seznam, diář a spoustu dalších, lze říct, že ač pracovaly ještě v systému Dos, byly tyto dva přístroje, napájené na akumulátor, velmi propracované. Dnes se také vyrábějí podobné zápisníky jako například Džin, avšak už pochopitelně pracuje na jiné úrovni. Také odečítací programy jsou stále ve vývoji a pořádje co zlepšovat.

rozhovor s Grilíkem o goalballu

12. prosince 2009 v 23:43 | Pavelondra a Grildave007 |  sport a vše kolem něj

O goalballu jsem se zde na tomto blogu již zmiňoval, teď vám přináším rozhovor s Grilíkem, který tento sport provozuje velice aktivně.


Jak se poprat s turistikou

12. prosince 2009 v 13:21 | Estrella |  Trocha teorie
Měla jsem tu čest si projít různá místa naší země nebo například Slovenska. Jsou situace, kdy můžete kráčet jen s bílou holí a bez průvodce, ale to jen především ve městech či na rovné a bezpečné půdě. Pokud se před vámi nachází cesta nerovná, skládající se z četných stoupání a klesání, kde musíte překonávat mnoho kamenů a dalších nástrah, je vyloučeno, aby člověk šel sám na vlastní pěst. České hory jsou na turistiku relativně jednoduché, to vám k cestě stačí jeden dobrý průvodce, který hledá cestu jak pro sebe, tak i pro vás. Info z konkrétních akcí mám na: estrella.blog.cz. Hory slovenské jsou už zákeřnější. Prošla jsem se po Tatrách i Fatře a každá z túr byla velmi zajímavá, legrační, ale i akční. Většinou jsem tyto cesty absolvovala na různých dovolených. Vždy je otázka, po jakých cestách kráčíte a jak složitá je, případně, z jakého materiálu skála je. Základ pro úspěch cesty je pochopitelně mít dobrou a kvalitní obuv. Jakákoli cesta začínala vždy nevinně. Kráčela jsem s jedním průvodcem a max. jednou turistickou hůlkou a člověk mne vždy upozornil na jakoukoli nerovnost, která se na cestě nacházela. Nebyl to sice ani tak žádný růžový sad, ale ještě ani tak hrozné. Postupem se však cesty vždy zhoršovaly, jak ve stoupání či příkrosti, tak také ve změně povrchu. Uvedu zde několik cest, které pro mne byly zvláště zajímavé. Absolvovala jsem jednu z nejhorších túr, když jsme tenkrát šli na Batizovské pleso. Cesta zprvu pohodička a my si naivně mysleli, že tak dobré to bude až do konce, ale chyba lávky. Cesta poznenáhlu začala velmi prudce stoupat a průvodce, který se mnou šel, měl co dělat, aby našel cestu pro sebe a hledat ji pro mne bylo nadlidské úsilí. Aby toho nebylo málo, skončilo stoupání a už tak kamenitá cesta se změnila v suťové pole, kdy jsou pod vámi jen šutráky a vy se musíte velmi dobře rozhodnout, na který se postavíte. Jestliže zvolíte špatný kámen, začne se pod vámi houpat a mohou padat další kameny. Zde už jsem měla průvodce dva pro větší jistotu mou i ostatních. Suťové pole jsme po několika krušných minutách překonali a před námi se objevil potok, který jsme jakžtakž přebrodili, ale někteří z nás okusili chladnou horskou vodu, ač nedobrovolně. Zpáteční cesta pro změnu vedla tak prudkým klesákem dolů, že měl člověk co dělat, aby to ubrzdil. Další zajímavá túra byla, když jsme kráčeli na Jánošíkovy Noclahy nebo do Jánošíkových dier. Zde cesta byla rovněž kamenitá a náhle prásk! Cesta končila a pokud chtěl člověk pokračovat, musel se dál dostat buď po řetězu, který přes skálu vedl, takže podivně ručkovat, nebo po skalním úzkém žebříku. Pěkně jsme se zapotili, než jsme překonali tento obtížný úsek, člověk musí bezmezně věřit svému průvodci, že ho dobře vede a nesmíte zaváhat učinit krok, když je vám řečeno, támhle je další příčka nebo, že máte pomalu ručkovat po řetězu nahoru, tomu se říká správný adrenalin. Pro průvodce, jimž dělají nedobře výšky či hloubky je bezpochyby velmi akční, když máte přejít vratkou a úzkou lávku, kdy je pod váma malý potůček či říčka, vpravo i vlevo propasti. Turistika je mnohdy velmi zábavná i adrenalinová, když se člověk nemůže koukat, co je pod ním, je to sice mnohdy škoda, ale pro usnadnění četných situací i výhoda. Průvodci jsou lidé, bez nichž bych se po akčních cestách nikam nedostala, dobře si je vybírejte. Turistika se mi stále víc líbí, když se tak dotýkáte skal, cítíte vůni lesa a hor, smočíte se ve studené vodě a opět kráčíte dál a nevíte, kam šlápnete, jaký bude další váš krok. To vše má neopakovatelné a nezapomenutelné kouzlo.

Rozhovor s Nymfadorou

11. prosince 2009 v 23:39 | Claire |  Jak nás vidí vidící
Dobrý večer,
tak tohle byl jen takový můj spontánní nápad. Napadlo mě, že by nebylo úplně od věci vyzpovídat pár vidících lidí, kteří jsou s námi nějakým způsobem v kontaktu. Je zajímavé sledovat jejich pohled na nás. Pokud by někdo ze spoluautorů webu chtěl nějakým rozhovůrkem přispět, budu velmi ráda.


pár příhodiček

11. prosince 2009 v 23:07 | Vašek |  Setkáváme se s tím denně

Mám spoustu drobných špatných i dobrých zkušeností z náhodných kontaktů. Tenhle článek píšu proto, abych se o některé podělil, když to může pomoct někomu dalšímu, kdo se sem jednou podívá buď, aby načerpal inspiraci, nebo třeba jen oporu v problémech.

Horolezectví

11. prosince 2009 v 21:05 | Estrella |  sport a vše kolem něj
Sportu Zdar. Pavel se v předchozím článku hezky zmiňovl o mnohých sportech, které nevidomí mohou vykonávat. Já zde budu hovořit o jednom, který je možná v povědomí stejně tak málo, jako futsal.
S tím, že může horolezectví vykonávat i člověk nevidomý, jsem se setkala asi před třemi lety, když jsemm náhodou brouzdala na internetu a přišla tam na web: www.homatahari.cz. Tyto stránky mne zaujaly a dověděla jsem se, že předsedou tohoto oddílu Matahari je nevidomí horolezec Jan Říha. Úkolem tohoto oddílu je zprostředkovávat handicapovaným zájemcům lezení v různých koutech naší země. Dále jsem se dočetla, že Honza se svým oddílem a spolupracující firmou Singingrock, zabývající se výrobou horolezeckého vybavení, překonal už řadu hor, jak u nás, tak i v zahraničí, pozoruhodné jsou třeba Tatry, případně Dolomity, nebo EL Capitan. Tím vším jsem byla natolik uchvácena, že mi to nedalo a já Honzu skontaktovala a div se světe, odpověděl mi. Byl velmi rád, že se o tento sport zajímám a o to víc, když jsem mu řekla, že bych chtěla s tímto sportem začít. Dalo to vše nějakou práci, sehnal mi horolezecké vybavení, domluvil mi horostěnu v Brně v Líšni a tam také lidi, kteří se mnou začali trénovat horolezectví.
První trénink byl velmi krušný a docela náročný na fyzičku. Tak mne zmohl, že jsem příštího dne nebyla schopna napsat, tehdy ještě na Pichtově stroji, test z matematiky. Aby mohl člověk plnohodnotně lozit, musí především posilovat ruce a nohy. Tréninky se mi počaly líbit a já horostěnu navštěvovala tak často, jak to jen šlo. Učila jsem se navazovat lanem k sedáku tzv. osmičkovým uzlem, ukazovali mi správnou techniku lezení a já k mým trenérům získávala stále více důvěry. Když jste na laně a lopotíte se s více či méně obtížnou cestou, musíte tomu, kdo vás jistí, bezmezně věřit a on vám také říká stupy a chyty tak, aby pro vás lezce cesta byla co nejsnazší. U horostěny je oproti skalám ta nevýhoda, že byť vám občas vymění stupy a chyty za jiné, máte tam stále určité množství a druhy cest, kdežto na skalách máte neomezené možnosti lezení. Když jsem průměrně zvládala lezení po cestách kolmých, počaly mi dávat cesty svislé, tedy taková cesta připomíná něco jako lezení po stropě a to je nesmírně náročné. Jste v podivně nakloněné pozici, musíte se držet třeba jen na jedné ruce a zbytkem hledáte další opory. Jedno z pravidel bezpečnosti říká, že pokud chce lezec hledat další stup, musí být jištěn na třech pevných bodech, jde-li to, tedy například pravá ruka, levá noha a levá ruka.
Jednou se mi poštěstilo dostat se na akci, kterou pořádal oddíl Matahari, bylo to na skalách na Blatinách. Tam nám vysvětlovali nejrůznější techniky správného navazování se a lezení tak, aby bylo co nejméně náročné jak pro lezce, tak také pro jističe. Lezení na skalách je pořádný rozdíl oproti stěně, jak už bylo zmíněno výše. Jsou-li skály hodně členité, skýtá se lezci vícero možností pro stupy a chyty, v nichž může najít oporu. Jste-li nahoře, musíte skálu slanit dolů, na stěně to fungovalo tak, že mne většinou spouštěli po laně dolů, avšak pravé slaňování, to je řádný adrenalin, nejhorší je asi udělat ten první krok do nejistoty. Rovněž si užijete mnoho legrace, když lezete na skále a nyní se před vámi nachází skalní komín tak úzký, že ho musíte zdolat jedině po břiše a otočit se v něm do správné polohy bývá mnohdy nadlidsky obtížné.
Aby toho nebylo málo, ukázali nám členové oddílu další adrenalinovou záležitost, tzv. slackline. Mezi dvěmi skalami máte natažená dvě lana, jedno v úrovni chodidel, druhé o něco výše. Po prvním jdete, druhého se držíte, pochopitelně jste jištěni na lanu. Nejdůležitější je, aby lezec nezačal panikařit, když mu uklouzne noha a on se najednou počne houpat ve vzduchu na laně.
Bohužel v současné době nemám člověka, který by mi sloužil za jističe a průvodce u tohoto sportu, ale jistě se k horolezectví chci vrátit.

sportem ku zdraví

11. prosince 2009 v 18:08 | Pavelondra |  sport a vše kolem něj
sportem ku zdraví
V minulém článku jsme se na tomto blogu zabývali přístupem (zdravé) komunity k zrakově postiženým.
Dnes bych vás v této sekci rád seznámil s některými sporty, které jsou určeny hlavně pro zrakově postižené.

Já jen nevidím

9. prosince 2009 v 22:05 | Claire |  Setkáváme se s tím denně
Dobrý večer,
tato rubrika se mi zdála být poněkud prázdná, přidávám proto jeden svůj článek. Všechno, co jsem v něm napsala, je pravda. Nedivte se, že si z toho tak trochu utahuji, ale nad některými zážitky nepřichází v úvahu jiná reakce než smích... :-)
Claire


tábor 2009

9. prosince 2009 v 18:46 | Pavelondra |  Info z různých akcí
popis tábora
Od soboty 18. července do soboty 1. srpna se v Plasech u Plzně konal tábor pro zrakově postižené děti, pořádaný tyfloturistickým oddílem při škole J. Ježka v Praze.
Rád bych se s vámi podělil o své dojmy a zážitky.

Něco jako moje charakteristika (Micfil)

8. prosince 2009 v 11:31 | Micfil |  Něco málo o nás
Zdravím všechny návštěvníky,
tak já bych se také rád představil. Skutečným jménem se jmenuji Michal, ale na internetu vystupuju pod přezdívkou Micfil (a dříve jsem používal také přezdívku Klárýsk, na některých stránkách mě proto najdete i pod tímto jménem, ale to už teď moc často nebývá). Je mi 22 let, už mám za sebou střední školu, kterou jsem před dvěma lety (tj. rok 2007) úspěšně završil maturitou V současné době pracuji v jedné firmě zaměstnávající právě zrakově postižené, ale musím uznat, že už si hledám místo spíš někde jinde, neboť je to občas šílený... Jinak pocházím ze severních Čech, kde i v současné době bydlím. Když jsem se narodil, tak jsem byl prakticky nevidomý, avšak díky odvaze rodičů a také lékařů od jednoho roka vidím na jedno oko, avšak ne příliš dobře, tudíž se řadím do kategorie slabozrakých.
Sám o sobě tvrdím, že rád experimentuju a to snad ve všem. Hlavn však co se počítačů a techniky týče (vytvářím amatérské počítačové hry, experimentuji s nejrůznějšími programy apod.) Také občas se věnuji vlastní literární tvorbě (i když dle mého názoru není moc hodnotná....)
Mým životním heslem a mottem, kterým se snažím řídit je: "Neodsuzuj nic, co sám nevyzkoušíš" a to myslím ve všech oblastech, ať už se to týká mých experimetů s počítači tak i v běžném životě. Občas se proto stane, že se mě ostatní snaží od něčeho odradit, ale já se stejně nedám, ale občas to dopadá opravdu velmi zajímavě a někdy to i končí špatně... no, nic.
Myslím si, že tohle by mohlo na úvod stačit, věřím, že vám mé články, které budu na tomto blogu publikovat, přinesou aspoň základní představu o našem světě. Ostatně věřím, že k tomu vám dopomůžou i články, které budou zveřejňovat další spolupracovníci, kteří se na tomto skvělém projektu podílejí.

Přeji všem hezký den.
Micfil


Estrella

8. prosince 2009 v 6:28 | Estrella |  Něco málo o nás
Zdravím všechny a také já se zde krátce představím. Přezdívku mám jen Estrella, takže mne nazývejte, prosím takhle. Je mi už jednadvacet let, pocházím z oblasti zvané Moravské Slovácko, tedy u slovenských hranic z jednoho menšího městečka zvaného Uherský Brod, jinak ale studuji v Brně, ke kterému mám velmi pozitivní vztah a jednou zde chci zakotvit. Z mých zájmů zde uvedu například: čtení knih, psaní vlastních děl, sbírám zvonky všeho druhu, práce s pc, ze sportovních aktivit například závodně atletiku a plavání, goalball či showdown, horolezectví, ale hlavně, hlavně a především futsal! Jsem člověk spíš otevřený, pro každou správnou akci se správnou společností. Jakékoli dotazy směřujte na e-mail uvedený na blogu, či do komentářů. Co dodat? Ti, co mne neznají, poznají a kdo znají, ví.

Já, Claire... :)

7. prosince 2009 v 21:52 | Claire |  Něco málo o nás
Ahoj všem,
dovolte, abych se tedy taky představila, abyste věděli, s kým máte tu "čest". Jmenuji se Klára, ale ve světě internetu (a poslední dobou nejen tam) vystupuji jako Claire.
Je mi osmnáct let a bydlím ve středních Čechách. Momentálně studuji třetí ročník gymnázia (Takže máte tu čest s pravým gymploidem)... Odmalička jsem prakticky nevidomá (tzn. vidím pouze světlo). Mám mladšího, taktéž zrakově postiženého bratra, který sem nejspíš také něco napíše.
Mezi mé záliby patří hudba (jak aktivně, tak pasivně) a hlavně literatura. Jsem zuřivý knihomol, který přečte vše od historických románů po básnické sbírky. Spolužáci o mně říkají, že bych byla schopná přečíst i toaletní papír, kdyby byl s popisky. :D Jen Jiráska mě číst nedonutíte. :)
Tento blog jsme založili hlavně proto, abychom dokázali, že svět nevidomých není od světa vidících lidí téměř vůbec odlišný. Chystáme se sem vkládat své autentické zážitky.Kdyby vás cokoli zajímalo, určitě se nás zeptejte. Rádi vám odpovíme, protože většina nedorozumění mezi vidícími a nevidomými pramení z vzájemné neinformovanosti (alespoň podle mého názoru).
Claire

představuje se první člen.

7. prosince 2009 v 21:28 | Pavelondra |  Něco málo o nás
Zdravím, tak chvíli po založení tu máme první článeček, ve kterém bych se vám rád představil.
Jmenuju se Pavel, jsem brňák jak poleno.
Mimo jiné jsem studentem jazykové školy v Brně, od října plánuju začít se studiem na vysoké škole, konkrétně na MU v Brně.

Zájmy mám různorodé, vypisovat je tu všechny nebudu, bylo by to na dlouho, ale mezi ty hlavní patří filmy, literatura hudba a výpočetní technika.

Pavelondra.