pár příhodiček

11. prosince 2009 v 23:07 | Vašek |  Setkáváme se s tím denně

Mám spoustu drobných špatných i dobrých zkušeností z náhodných kontaktů. Tenhle článek píšu proto, abych se o některé podělil, když to může pomoct někomu dalšímu, kdo se sem jednou podívá buď, aby načerpal inspiraci, nebo třeba jen oporu v problémech.

Na úvod ještě podotýkám, že prostě není člověk jako člověk, někomu stačí jemně poradit, že bych potřeboval pomoct kapku jinak a jiného jen slušně odmítnout, protože by mou radu nepochopil. Těch zážitků je dost obojího druhu. Většinu času se pohybuju po Brně, takže se všechno moje povídání bude týkat ulic a uliček, roztodivných lidiček onoho města.

Tak třeba tahle historka z řádu těch lepších: Potřebuju se dostat do nemocnice na běžné vyšetření, tak sednu do jedenáctky a jedu. Dlouho se nic neděje, vedle mě sedí pán s paní na vozíčku, kterou má postavenou před sebou po směru jízdy. Při sedání bych o vozík málem zakopl, ale dobré. Tak se radši ptám pána, abych mu nepřekážel, kde bude vystupovat. On mi odpoví, že na Lesné a najednou se rozpřede hovor o psech, tak se pán sám zeptá, co je to zvíře zač, jak funguje, že už o tom ledacos viděl a hned je pomoc na světě a jako bonus mi pomohl jen maličkostí, že mi řekl včas schod, než jsem šlápl z nízké šaliny na zem, kde nebyl chodník. A z takových zdánlivých maličkostí se dokáže vyklubat celkem slušná pomoc, jakou člověk častokrát ocení a přitom se k ní dostane vlastně celkem nenápadně skrz psa nebo pár vlídných neuspěchaných slov.

Historka druhá: Jdu jen s holí a potkám auto na místě, kde by podle předpisů nemělo stát, na plácku před obchodem u našich kolejí na Šumavské. Trochu se nechtěně zamotám, tak si honem nemůžu vybavit směr, kterým jsem přišel k tomu autu, abych se přesně vymotal. Uchopí mě najednou taková jakási paní ve starších letech a ptá se, kam chci a nakonec mě po mém celkem slušném popisu otočí na úplně opačnou trasu a myslí si, bůhví jak mi pomohla, spíš mi skomplikovala trasu. Kdybych neznal okolí domu, byl bych přesně v téhle situaci naprosto v řiti, jak Baťa s dřevákama.

Historka třetí závěrečná: Jedu tramvají do města z Konečného náměstí, kde je nástupní ostrov tak dost špatně dostupný z chodníku, že i vodící pes má co dělat, aby se k němu propracoval. Čekám na svoje číslo, abych se dostal na Jugoslávskou, kde jsem měl nějaké zařizování. Na ostrov přišlo pár lidí a jedna paní mi chtěla pomoct tím, že mi řekla, kde mám dveře a že bych tudy mohl nastoupit, protože šlo o nový typ tramvaje, který má nízký díl, vysvětlil jsem jí, že půjdu až dalším vchodem a ona, aniž by cokoli tušila nebo se snažila chápat, prostě šla a tím neúmyslně naváděla psa, aniž by mu cokoli říkala, takže i v davu mohl pohodlně zajistit můj nástup do tramvaje přesně tam, kam to pro nás bylo nejbezpečnější. Někdy proto stačí jen instinkt v kombinaci s pár jednoduchými slovy. V tomhle směru psí společnost obrovsky pomáhá bořit překážky, ostatní vidící lidé tak většinou mnohem rychleji uvažují správným směrem. A nikdy neškodí představit se, říct aspoň dobrý den nebo jinak na sebe upozornit, když Vás někdo z jakýchkoli důvodů nevidí. Jak správně řekla už ve svém článku Claire, nikdy netahat za batoh, mnohem rychlejší a méně namáhavé pro obě strany je říct: "Dobrý den, nepotřebujete nějak pomoct..." "Ne, děkuji, vyznám se tu, ale kdybyste byl tak laskav a řekl mi, jak daleko je ještě přechod nebo značka zastávky..." Takhle se domluvíme téměř vždy, často překvapivě i s lidmi, kteří jsou v daném místě poprvé.

Pokud mi chcete nechat vzkaz, můžete mi napsat do komentářů na blog: http://cracatit.blog.cz, kde o mně najdete více. Těším se na články ostatních spoluautorů tohoto blogu.

Vašek
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama