tábor 2009

9. prosince 2009 v 18:46 | Pavelondra |  Info z různých akcí
popis tábora
Od soboty 18. července do soboty 1. srpna se v Plasech u Plzně konal tábor pro zrakově postižené děti, pořádaný tyfloturistickým oddílem při škole J. Ježka v Praze.
Rád bych se s vámi podělil o své dojmy a zážitky.


příjezd a seznamování
Z pražského hlavního nádraží jsme vyjížděli vlakem v pravé poledne, počasí bylo deštivé a vůbec to nevypadalo, že je půlka července.
Nikomu to očividně nevadilo, všichni jsme se spolu po cestě živě bavili a zdělovali si zážitky, které jsme měli během uplynulého roku.
Po nastoupení do vlaku jsme se rozdělili do několika kupé.
Po cestě jsme se opravdu nenudili.
Pominu-li to, že jsme s Klárkou do sebe neustále ryli, byl tu také Saša, který mě celý rok neviděl a tak si chtěl ověřit, co nového se mi podařilo zjistit o hvězdných válkách, do kterých jsme oba opravdu šílenci.
Na druhé straně kupé zas Michal a Kuba vedli zajímavou debatu o podvádění v kartách, od které pak přešli k debatě o sršních.
Cesta tedy samozřejmě utekla velmi rychle, dokonce nám ani nevadilo spoždění, které vlak po cestě nabral.
Následoval přestup v Plzni a pak už jen čtvrthodinová jízda motoráčkem do Plas.
Zbytek cesty do tábořiště proběhl rychle, až na to, že jsme se chvíli motali po městečku a hledali správnou cestu k tábořišti, to se nám na třetí pokus konečně povedlo, takže za necelou hodinu jsme se už všichni mohli začít ubytovávat na našem novém tábořišti.
Ubytování zde bylo ve čtyřech chatkách, kde jsme spali my praktikanti a vedoucí a v budově, kterou obývali děti a kde byla také jídelna.
Poté, co jsme dorazili jsem zjistil, že na chatce to bude velmi zajímavé, když spolu bydlí pět kluků praktikantů, kteří zrovna pořádkumilovní nejsou, nic jiného se ani čekat nedá.
S většinou z nich jsem se už znal, takže žádné představování se ani nekonalo, pominu-li Matěje, kterého jsem viděl na tomhle táboře poprvé.
Poté, co jsme si všichni vybalili naše krosny a kufry následovala večeře a seznamovací hry, které jsme si pro ostatní s Klárkou předem připravili.
Všem se moc líbily, obzvlášť ta poslední, kdy se nejprve účastníci rozdělili do dvojic a a navzájem si po hmatu prohlédli ruce. Poté se vidící zaklapkovali a dvojice se rozpustili. Úkolem každého pak bylo podle hmatové prohlídky rukou ostatních dohledat osobu, se kterou byl ve dvojici.
Seznamovací hry trvaly něco kolem hodiny, potom, protože všichni už byli velice unavení vyhlásili vedoucí večerku a všichni účastníci se odebrali na svoje pokoje a spát.
Praktikanti a vedoucí naproti tomu zamířili do společenské místnosti, kde se ten den konala první večerní porada, na které se připravoval program na další den.
Tyhle porady byly velmi dlouhé a únavné, ale s tou první se nemohla rovnat žádná, ta skončila někdy kolem půl jedné ráno, kdy už jsme byli všichni tak unavení, že jsme šli rovnou spát.
všední táborový den
Rozepisovat se zde o jednotlivých dnech by bylo příliš náročné a zdlouhavé, navíc si už ani přesně nepamatuji, co se kdy dělo, takže vám tu jen napíšu, jak vypadal takový obyčejný táborový den.
8:00 Budíček
Budíček byl letos jiný než obvykle, dva nebo tři vedoucí chodili po chodbách a za doprovodu bubnů nám zpívali
ranní indiánskou píseň.
Mezitím praktikanti chodili po pokojích a burcovali lidi z postelí, aby všichni stihli rozcvičku.
Např. já jsem měl na starost pokoj velkých holek, takže jsem se ani nedivil, když jsem tam vrazil před první rozcvičkou a ony byly všechny ještě v posteli, tedy až na Evu, která už vypadala, že hodlá vstávat. Abych jí trochu pomohl, pohrozil jsem jí z legrace kýblem studené vody, to samozřejmě slyšely i ostatní, takže za chvíli už byly všechny holky vzhůru a připravené na rozcvičku.
Ta vždy probíhala na placu za jídelnou, trvala zhruba deset minut a vedl ji vždy nějaký praktikant.
9:00 Snídaně
Tohle ani snad nepotřebuje komentář, jen bych zde na tomto místě chtěl poděkovat Aničce, která se nám starala o kuchyni a vařila opravdu skvěle, takže všechna jídla na táboře byla opravdu výborná.
9:30 až 12:30 dopolední program
Zde udělám odbočku a nejprve vám popíšu, jak vypadal dopolední program první den tábora, tj v neděli.
Po snídani jsme se všichni shromáždili u ohně, , který mezitím Ondra s Markem připravili.
Zde bylo účastníkům konečně prozrazeno, co se letos čte za knížku. Byl to poklad na stříbrném jezeře od Karla Maye.
Poté se děti dověděly, že budou rozděleny do pěti kmenů, (Apačové, Komančové, Siouxové, Utahové a Čejenové) a že každý kmen povedou dva náčelníci praktikanti.
Pak následoval
Nástup náčelníků do kmenů
po kterém byly děti
nástup dětí do kmenů
Po zbytek tábora dopolední program probíhal vždy po pokojích, já měl na starost spolu s Pavlou, Andy a Klárkou P pokoj velkých holek, takže téma na dopoledne bylo dané už předem, většina z děvčat jsou totiž velké milovnice hudby jak hrané, tak zpívané.Důkazem budiž už to, že si dvě z účastnic z domova přivezly hned tři flétny, takže na pokoji bylo pořád veselo.
Např. první den, kdy jsem tam vrazil a chtěl jim oznámit, že jsem jejich praktikant jsem se ke slovu ani nedostal, sotva jsem totiž otevřel, zjistil jsem, že milá děvčátka už stačila někde sehnat kytaru a buben a zpívají
Táborovou hymnu
kterou měli za úkol se naučit.
Tenhle pokoj jsem si vybral opravdu dobře, zpívalo se prakticky každý den, písničky byly různé, mezi ty nejznámější patřily
Rehradice
 Růže z Texasu 
Na tomto místě bych chtěl rovnou poděkovat Evě a Míše blažkovým a Pavle černé, které zpívání bavilo asi nejvíc a se kterými jsem si také z našeho pokoje rozuměl nejvíce.

12:30 až 13:00 Oběd
Obědy byly výborné, nestalo se, že by někomu nějaké jídlo vyloženě nechutnalo, největší úspěch samozřejmě sklidila turisťácká omáčka s těstovinami a párky v bramborovém těstě se zelím a nejvíc rozruchu zase způsobila čočko rýže, na kterou se půlka tábora neskutečně těšila a druhá ji neskutečně proklínala.
13:30 až 15:00 neklidy
Odpolední neklidy byly každý den místo odpoledního klidu, který by většina dětí stejně nedodržovala, takže pokud někdo opravdu nechtěl odpočívat, nebo spát, mohl se přihlásit na některou z činností, které vedoucí vymysleli, za všechny mohu jmenovat např. velmi populární hudební neklid, venčení psů a zdravovědu.
Já osobně jsem nejraději navštěvoval hudebno, které první týden tábora vedla Monika, takže jsem si mohl zase zavzpomínat na staré písničky, které hrávala ještě na moravských táborech, mezi ty nejhezčí se řadí:
16:00 až 18:00 Odpolední program
Odpoledne po neklidech a nezbytné svačině připravili vedoucí a praktikanti pro děti vždy nějakou hru, která měla nějakou souvislost s tématem letošního tábora.
Před každou hrou byl nástup, na kterém se zpívala hymna a řvaly se
Hry byly rozmanité, a všechny se dětem líbily.
Pokřiky jednotlivých kmenů
Mezi ty nejpovedenější patří:
- předávání tajné zprávy
Každý kmen dostal text, který měl jeden člen kmenu odvysílat pomocí nějakého dohodnutého systému zbytku kmeni. Ti ho pak předali vysílači z dalšího kmene, který jej opět pomocí nějakého tajného kódu předal zbytku svého kmene, tak zpráva doputovala až do tábora.
Kódy byly různé, např. náš kmen Apačové, si vymyslel na každé jednotlivé slovo zprávy nějaký zvuk.
Na tomto místě se sluší říct, že jako náčelník jsem se svým kmenem musel mít hodně trpělivosti a nebýt Marka Kupky, který mi pomáhal, tak nevím jak bych to zvládl.
Michal Suchý s Míšou Blažkovou spolupracovali dobře, což se ovšem nedá říct o Moničce, Zdenečkovi a Martičce, kteří pořád někde pobíhali a nějaké přemýšlení u her jim moc neříkalo.
Monča by ještě ušla, ale Zdeneček a Martička, kteří byli nejen malí, ale zároveň i neskutečně drzí nám dali opravdu zabrat.
Tajný kód tak nakonec vymysleli jen Michal s Míšou s malou pomocí Moničky a nás praktikantů.
- Stopování Cornela
Druhou hrou, která mě zaujala bylo stopování Cornela.
Děti postupovaly po provázku, nataženém mezi stromy a u každého stromu měli za úkol ve vzdálenosti do dvou metrů dohledat stopu (hladký šutr vytažený z řeky).
Pokud stopu u stromu našli, měli za úkol buď rozpoznat stopu zvířete, které vedoucí otiskli do sádry a nebo rozpoznat po čichu různé byliny.

19:00 Večerní program
Po večeři vždy následoval večerní program, který si připravil někdo z vedoucích nebo praktikantů.
První den jsme se tak např. dozvěděli něco o historii indiánů v Americe, toto hezké povídání si připravili Filip s Markem.
Další, na turisťáckých akcích velmi známou hrou bylo zvukové pexeso, které se hraje úplně stejně, jako to obrázkové, jen k číslům jsou místo obrázků přiřazeny zvuky, které si praktikanti a vedoucí vymysleli a u kterých jsme se mnohdy velmi bavili.
Třetí a také podle mě nejpopulárnější hrou byl tzv. kompot.
Na papírky se napsalo pět názvů různého ovoce (jablka, hrušky, pomeranče, banány a broskve) a každé dítě si vylosovalo papírek s názvem některého z ovoce.
Poté se daly židle do kruhu a děti se různě rozsadily, takže se ovoce různě pomíchala, vedle sebe seděli např. hruška a jablko.
Poté se začaly děti posouvat po židlích a to tak, že jeden vedoucí vždy přečetl jméno některého ovoce, které se má posunout o jednu židli doleva.
Vypadalo to tedy asi tak, že když vedle sebe seděly jablko a hruška a hruška měla za úkol se posunout o jednou místo doleva, muselo si dotyčné dítě prostě na to druhé sednout.
Docházelo tak k situacím, kdy na sobě sedělo až sedm lidí naráz.
Vyhrát měl ten, kdo za co nejkratší dobu oběhne celé kolečko a vrátí se zpět na své místo.
- 20:30 Večerka
Po večerním programu už jsme byli všichni unavení, takže jsme se vždy postavili do kruhu, chytili se za ruce a zazpívali si tradiční
Večerku.
Po jejím dozpívání poslal některý ze členů tábora stisk ruky a počkal, až oběhne celé kolo, když se mu stisk z druhé strany vrátil, popřáli jsme si dobrou noc a šlo se spát.
- 22:00 porady
Jak už jsem psal, byly dlouhé a únavné, dále se o nich rozepisovat nebudu.

zajímavé události.
- sobotní ptačka
V sobotu 25. července jsme vstali brzo ráno a všichni jsme se vydali do Plzně na ptačku.
Ta zpočívá v tom, že každé dítě dostane k sobě vedoucího a praktikanta a ti mu zadají několik úkolů, které musí splnit.
Úkoly jsou typu běž do potravin a kup cukr.
Běž na poštu a pošli dopis.
Jsou to činnosti, které by měl v normálním životě zvládat každý člověk, děti se tak učí samostatnosti.
Samy se musí ve městě doptat, kde se nalézá např. pošta a nechat si cestu tam popsat.
Vedoucí s praktikantem dítě jen z povzdálí pozorují a zakročí jen v případě, kdyby dítě chtělo např. vběhnout do silnice nebo něco podobného.
Druhou částí ptačky je restaurace, dítě si musí samo obědnat oběd a ten si i zaplatit.
Letošní ptačka v Plzni byla alespoň pro mě velmi vydařená.
Spolu s Palem jsme měli na starost Míšu Blažkovou, která všechny své úkoly zvládla velmi dobře.
- středeční návštěva pivovaru
Ve středu 22. července jsme měli domluvenou návštěvu plzeňského pivovaru a muzea.
Malé děti jely do muzea a my, kterým už bylo nad osmnáct jsme zamířili do pivovaru na exkurzi spojenou s ochutnávkou piva Gambrinus.
Exkurze byla velmi pěkná, průvodkyně nám vysvětlila, jak se pivo vyrábí a pak nám pustíla velmi pěknou multimediální prezentaci o historii pivovaru a výrobních postupech.
- puťák
ve středu 28 a ve čtvrtek 29. července proběhl tradiční puťák
Děti byly rozděleny do skupin po pěti lidech. Tyto skupinky, ve kterých byly většinou děti se stejnými schopnostmi, pokud jde o samostatný pohyb a podobné věci dostaly každá jeden popis cesty, kterou pro ně připravili jejich vedoucí.
Já s Káťou Ráskovou a Míšou novou jsme měli na starost malé holky, ty měly trasu v délce asi pěti kilometrů, takže nic hrozného.
Ovšem, to jsem nevěděl, jaké ty malé holčičky jsou kvítka.
Půl hodiny po odchodu z tábora se stále ještě motaly asi sto metrů od tábořiště.
Martička začala brečet, protože ji Gábinka praštila holí do oka, ta tvrdila, že to neudělala schválně... no a už se hádaly.
Těch pět kilometrů šla naše děvčátka asi osm hodin, přičemž na popis cesty nejspíš asi zapoměly a skoro jej nečetly, nebýt Stázky, která jediná také po cestě ani jednou nebrečela.
To ovšem bohatě vynahradila zbylá děvčátka. Martička brečela kvůli těžkému batohu, Žanda kvůli tomu, že se jí stýská, Monička kvůli tomu, že se bojí že dorazí na místo za tmy.
Vrcholem všeho pak bylo, když děvčice zjistily, že si nevzaly z tábora ešus, to brečely všechny takřka unisono.
Když tedy nakonec na místo dorazily, zjistily, že nemají ešus a pobrečely si, postavily si holky konečně stan, zalezly a šly spát.
Ráno začal celý kolotoč nanovo, Moničku bolelo bříško a nechtělo se jí jít do tábora... A tak dál, pořád dokola.
Nakonec dorazily do cíle v docela slušném čase.
Odložily si krosny a vydaly se na poslední část cesty, společnou pro všechny puťákové družinky, na cestu za pokladem.
Ta vedla nejprve k chatě, kde měli ceduli (oběkt střežen hady), u té stál jeden vedoucí, který představoval hadího muže.
Úkolem dětí bylo vysvětlit mu dobré důvody, proč by je měl pustit dál a po kartonech přejít (hadí příkop)
To už bylo ovšem na naše děvčátka příliš, byla unavená z předešlé cesty, takže se kousek před hadím domem rozbrečela. Hadí muž se nad nimi slitoval a nechal je projít bez přecházení přes kartony.
Dále bylo úkolem dojít k trase mezi stromy, která byla vyznačena čísly, na každém stromu bylo přilepeno jedno číslo a děti měly postupovat po trase od jedničky po čtrnáctku.
Dále pak už stačilo následovat zvuk tam-tamů a dostat se k náčelníkovi Velkému medvědovi, kterého hrál další vedoucí a který stál na břehu řeky u pramičky, kterou nám zapůjčili místní obyvatelé tamější chaty.
Pak náčelník řekl dětem, aby mu prozradily proč přišly a když mu oznámily, že si jdou pro poklad, zeptal se jich, proč si myslí, že by ten poklad měly získat a co s ním hodlají dělat.
Pak byl z družiny vybrán jeden, na kterém se zbytek dohodl a ten plul s náčelníkem o kousek dál po břehu, kde byl ukryt poklad.
Vtip byl v tom, že děti se musely dohodnout, kdo z družinky má nejlehčí svědomí a toho pak vybrat na plavbu za pokladem.
U malých holek to vypadalo asi tak, že když jim náčelník oznámil, že mají vybrat osobu s nejlehčím svědomím, přihlásila se Žanda, která byla mimochodem o hlavu větší než zbytek družinky a s klidem prohlásila: "Půjdu já, já jsem přece nejlehčí."

- rodinka a potterománie
A na závěr něco na odlehčení.
Je jasné, že na každém táboře se vždy v průběhu několika dní utvoří skupinky lidí, kteří mají něco společného a kteří mají k sobě nejblíž.
Nejvýraznější z těchto skupinek byla naše tzv. rodinka.
Skládala se z většiny praktikantstva, všichni, až na jednu výjimku, dále se k nám přidružila vedoucí Pavla a z účastníků Eva a Míša Blažkovy.
Jedním z témat, které nás všechny spojovalo, nebylo nic jiného než Harry Potter, kterého četli snad všichni a kterého prožívali s velkým zápalem.
Důkazem budiž to, když Marek Kupka jednoho dne oznámil, že si bude říkat Voldemort (Voldy) a že z nás hodlá nadělat své věrné smrtijedy.
Nakonec to tedy vypadalo tak, že Pavle neřekl už dokonce tábora nikdo jinak než Bella a z Evy Kadlecové se stala Narcissa, pro nezasvěcené, jde o jména přisluhovaček lorda Voldemorta v knihách o Harrym Potterovi.
Jestli se ptáte, co za smrtijeda jsem byl já, tak odpověď zní, žádný.
Mě připadla jiná přezdívka a to Strejda pája.
Důvod je prostý, Monika si na tábor přivezla sebou své tříleté dítě Davídka a holkám přišlo strašně vtipné, když mi daly Davídka pochovat a já se přitom tvářil údajně dost vyděšeně.
Potom taky vznikla
Tato písnička
Vrcholem pak bylo, když si Marek usmyslel, že jako Voldemort musí mít čarovnou hůlku a začal orvávat místní porost a z větviček si dělat hůlky.
Poté se k němu připojili i ostatní a tak bylo pak na denním pořádku, že někdo po někom občas začal (metat různé kletby) vše za burácivého smíchu ostatních přihlížejících.
Zbytku tábora to přišlo vtipné taky, až na Lucku Prokopovou, coby hlavní vedoucí, která poslední den z neustálého pokřikování různých potterovských kleteb už málem zešílela.
Jinak se ale z naší rodinky stali nerozluční přátelé, ;všichni jsme se na táboře navzájem hodně dobře poznali a domů se nám vůbec nechtělo.
Když jsme pak seděli ve vlaku já, Klárka Pavla a Marek, vypadali jsme všichni do jednoho jakou zmoklé slepice, nebo spíš, jak pronesla Klárka jako klub chcíplin.
V tu chvíli, kdy jsme přijížděli na pražské hlavní nádraží, drželi se všichni čtyři za ruce a zpívali si loňskou táborovou hymnu, ze které nám v hlavě nejvíc utkvěl kousek (přátelství, spojme naše síly, přátelství vybudujeme) jsem si teprve naplno uvědomil, že tábor končí a že tihle lidi mi budou neskutečně chybět.

Závěr:
Na závěr bych chtěl ještě jednou oficiálně poděkovat všem, kdo se na táboře podíleli:
Ondrovi a Lucce, co by hlavním vedoucím
Aničce, která se nám starala o kuchyni
Báře a Radce, které působily co by zdravotnice a dohlížely na to, aby se nikomu nepřihodilo nic opravdu vážného
Monice a Danovi, kteří vedli hudební neklid
Pavle, která dokázala všechny vždycky nějak rozesmát nebo pobavit.
A samozřejmě všem praktikantům, Matesovi, Klárce, Evě, Kubovi, Davidovi a Láďovi za výbornou spolupráci.
Děkuji také všem ostatním vedoucím, kteří připravovali program.
Tak za rok zase nashledanou.
Pavel.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama