Jak bychom my měli přistupovat k jednáním s vidícími?

2. ledna 2010 v 17:47 | Claire |  Jak nás vidí vidící
Zase jednou jsem se vyptávala vidících lidí. Zajímalo mě, co bychom podle nich měli změnit na našem působení. Některé věci se celkem shodovaly s tím, co už někdo z nás řekl v komentářích pod některým článkem. Tak jsem se rozhodla, že se to pokusím shrnout do tohoto článku. Neberte to, prosím, jako že chci moralizovat, jen jsem se zas jednou o něco zajímala a začala do toho trochu vrtat... :-)
Claire
PS: Nechci, aby to vypadalo, že všichni nevidomí jsou takoví. Psala jsem to hodně přemrštěně, příklady jsem záměrně uváděla na extrémních situacích. Chválabohu, v dnešní době je většina z nás nevidomých na tom úplně jinak než jak píšu v článku, ale bohužel musím říct, že znám i pár takových lidí (nejen nevidomých), kteří by si tenhle článek měli vzít k srdci...


V minulých článcích jsem se rozepisovala hlavně o tom, s jakým jednáním se občas setkáváme ze strany vidících lidí. Rozebírala jsem "jednání přes prostředníka", neinformovanost o naší soběstačnosti (vrámci možností) a podobné věci. Dnes bych to chtěla vzít trochu z jiného konce. Chtěla bych se trochu rozpovídat o tom, co můžeme my - nevidomí - udělat pro to, aby se přístup "zdravých" lidí k nám zlepšil. Předem upozorňuji, že se tímto článkem nechci nikoho dotknout a že je to pouze můj názor. Pokud by někdo nesouhlasil, tak ho prosím, aby se ozval třeba v komentářích.
V některých případech si totiž za nějaké to nedorozumění můžeme sami. Dovolila bych si shrnout to, co už bylo řečeno v komentářích pod některým z předchozích článků a obohatit to o několik svých postřehů.
Začneme standardní situací - jednáním na úřadech. Uveďme si to na příkladu: Nevidomý přijde s průvodcem na úřad a úředník osloví doprovod. V takové chvíli by na otázku, která byla sice směřována k doprovodu, nicméně se týkala nevidomého, měl odpovědět přímo sám nevidomý a nečekat na to, až to za něj udělá jeho průvodce. Při řeči by měl být otočený k osobě, se kterou mluví, a alespoň symbolicky se "dívat" jejím směrem. Mluvit by měl jasně a srozumitelně, snažit se nekoktat, tiše nekníkat a ani nepůsobit arogantně. I když jsme třeba nejistí, neměli bychom se při řeči různě točit, poskakovat, mnout si oči ani se všelijak ošívat (znám z vlastní zkušenosti, zrovna s ošíváním se mám problémy)...
Dalším důležitým aspektem je náš vzhled. Samozřejmě hodnotit lidi podle toho, jak vypadají, je nesmysl, ale někteří lidé to bohužel dělají. Proto je celkem dobré mít nablízku nějaké "oči", které vám řeknou, jestli na vašem momentálním vzhledu není něco v nepořádku; nepůsobí totiž zrovna důvěryhodně, když přijdeme na nějaké jednání špinaví a nebo nevhodně oblečení (třeba v kožené bundě, kožených botách a teplácích k tomu :D ) K tomuhle bodu patří i hygiena. Opravdu vypadá zvláštně, když například někdo vyjde dejme tomu na ples v pěkném oblečení, ale s nemytými vlasy. Vím, že tahle připomínka se nikoho, kdo působí kolem tohohle blogu netýká, ale napsat jsem to prostě musela. Vzpomněla jsem si totiž na jeden zážitek ze základní školy: Když jsem byla asi v sedmé třídě, tak do naší školy přivedli takového staršího pána, který měl dětem vyprávět, jak správně zacházet s nevidomými. O tom, zda jsem s jeho názory souhlasila nebo ne, tady psát nebudu. Pro tento článek je důležitější, že ten člověk byl pronikavě cítit šmírem, což způsobilo neskutečný rozruch (a já se ani moc nedivím) Celá ta jeho přednáška kvůli tomu nabrala úplně jiný ráz, než by měla, protože kvůli tomuto faktu poněkud ztratil na důvěryhodnosti.
A když už jsem se pustila na tenké ledy, v citlivých tématech budu ještě chvíli pokračovat. Při jednání s lidmi na ulicích také dochází k zajímavým situacím. Setkání s různě se chovajícími lidmi je občas dost obtížné; některé reakce na příchod nevidomého jsou opravdu kuriozní. V takové chvíli je třeba povážit, zda vůbec stojí za to se s daným člověkem dohadovat, a když usoudíte že ano, je nejlepší pojmout to slušně a nebo to obrátit v žert (s čímž taky občas mám problémy, protože v určitých situacích vážně nevím co říct :D ). Pokud někdo opravdu neodbytně nabízí pomoc, kterou zrovna nepotřebujeme, naše odmítnutí by mělo vyznít slušně a zdvořile (ne jako jeden člověk, kterého jsem viděla, jak křičí na pána, který ho chtěl převést přes přechod, že prý to převádění vůbec nemyslí dobře a že ho chce okrást.) Ale připouštím, že někdy neztratit trpělivost vyžaduje opravdu nadlidské úsilí. K tomu se vztahuje jeden můj zážitek: S kamarádkou jsme se vydaly do Prahy na nějaké ty nákupy. Právě jsme vystoupily z metra, když si nějaká paní všimla bílé hole v mojí ruce. Chudák si asi myslela, že jsem se zamotala v davu a nebo vypadla z metra, protože s mohutným pokřikem "Já vám pomůžu, já vám pomůžu!" mě nacpala zpět do téhož metra, z kterého jsem se úspěšně vydrala ven. V tu chvíli jsem vážně neměla sílu jí slušně vysvětlovat, že zrovna tam jsem nechtěla, tak jsem jí raději poděkovala a tvářila se pokud možno spokojeně (do jaké míry se mi to dařilo, to vážně nevím :D)
Ještě jednou bych ráda podotkla, že nic z toho, co tu píšu, nebyla konkrétní narážka na nikoho. Pokud s něčím nesouhlasíte nebo vás napadá ještě něco další, tak se moc těším na diskusi v komentářích.
 


Komentáře

1 nymfadora nymfadora | 2. ledna 2010 v 19:17 | Reagovat

souhlasím, je to napsaný dobře a mžu to i potvrdit svými zkušenostmi. moje spolužačka z gymnázia, která nevidí, by tomu odpovídala.

2 Emmelina Emmelina | 3. ledna 2010 v 19:44 | Reagovat

Super článek, jako vlastně všechny ostatní. K tomu, co už tady bylo řečeno, bych asi ještě přidala jenom to, že někteří nevidomí, a taky bych se nechtěla nikoho dotknout, můžou na vidící občas působit dost pasivně v tom smyslu, že si nedokáží sami požádat o pomoc. Takový malý příklad z praxe: Moje máma jednou viděla po ulici jít asi třicetiletého nevidomého s průvodcem, evidentně se učil trasu. Nejdřív si ji tedy prošel s průvodcem, pak ho průvodce pustil a nevidomý si měl trasu projít sám. Zpočátku prý šel jistě, ale pak, když přišlo těžké místo, prostě se zastavil, stál a čekal. Kolem něj prošlo spousta lidí, takže se zeptat klidně mohl, ale stál tam prý dost dlouho, takže se mu máma nakonec nabídla a pomohla mu. Ten průvodce jí pak poděkoval a tomu klukovi taky vyčetl, že se měl zeptat.
Takže je určitě důležité nečekat, odkud nám co přilítne, ale umět sám za sebe bojovat a tohle určitě nemyslím jenom co se týká prostorovky.

3 evi evi | Web | 8. ledna 2010 v 14:25 | Reagovat

pěkný článek, zaujala mě ta část o hygieně a napadla mě vcelku (doufám) logická otázka - máš pocit, že bys jako nevidomá měla ostřejší jiné smysly? Já že si neumím  představit, že bych cítila zápach někoho, kdo přednáší kdesi vepředu ve třídě (tedy samozřejmě pokud nezapáchal nějak děsivě:-D). Asi určitě máte lepší hmat - kdesi jsem si zkoušela prstem Braillovo písmo (myslím, že je třeba na krabičkách od léků a tak) a přiznávám, že s tím bych asi měla dost problém, i když se jinak považuji za vcelku "zručnou". Asi to chce hodně cviku. A co třeba takový sluch?

4 Claire Claire | 8. ledna 2010 v 15:31 | Reagovat

Evi: Já nevím, jestli máme smysly vyvinutější než ostatní, to nedokážu potvrdit ani vyvrátit. Ale řekla bych, že jsme zvyklí ostatní smysly používat spíš než ostatní lidé, protože vidící se řídí hlavně zrakem a tím pádem odsouvají ostatní smysly trošičku do pozadí.

5 innereye innereye | 8. ledna 2010 v 15:32 | Reagovat

Jo tak s tim sluchem jak si psala to je zase tak, ze je to u kazdyho jinak. Znam spoustu vidiccih, kteri si myslej, ze co nevidomej, tak to perfektni hudebnik s absolutnim sluchem, vubec to tak neni. A pokud jde o hmat, ten vyvinutejsi asi mame, ale znam teda i par vidicich, co se brailla naucili, moje mamka napr.

6 Alena Alena | 24. ledna 2010 v 23:02 | Reagovat

chtěla bych jen podotknout k těm vyvinutým smyslům - prostě je to tak, že pokud schází nějaký smyslový orgán, ty zbývající jej musí nahradit, více se zapojují a tím se zároveň tříbí. Ale neznamená to, že z toho musí být absolutní sluch anebo absolutní čich. Jen se zapojují více, než u vidících. Jinak k tomu článku - dnes se dá díky technice sdělovat kde co a taky to tak uživatelé dělají( ovšem někdy je to až příšerné, myslím tím různé seznamky apod.)V případě tohoto blogu si myslím, že je to fajn, různost názorů a zkušeností, myslím si, je naopak namístě. Takže se nebojte zveřejnit svůj názor, zkušenost, poučení apod. Pokud to nezavání vulgarismem, není třeba se omlouvat či obávat. Tak do toho!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama