Únor 2010

mezi světy: pozvánka

25. února 2010 v 18:46 | Pavelondra |  Info z různých akcí
Zdravím, tento text mi přeposlali z brněnského tyflocentra, tak jej zde zveřejňuji, spoustu z vás by to mohlo určitě zajímat.

Claire sjezdovala, aneb to musel být pohled...

22. února 2010 v 18:37 | Claire |  sport a vše kolem něj
Dobrý podvečer, vážení přátelé, vím, že už jsem sem dlouho nepsala, a tak si říkám, že je nejvyšší čas to napravit. :-) Nedávno jsem totiž zažila něco, oč bych se s vámi ráda podělila... Jedná se o mou historicky první jízdu na sjezdových lyžích. O jarních prázdninách jsme s rodinou a několika známými vyrazili do Jeseníků trochu se nadýchat čerstvého vzduchu, vysportovat nějaké ty přebytečné kilogramy a opět je nabrat v nějaké pěkné hospůdce. Jelikož na místě, kde jsme dovolenou trávili, se našlo jen poskrovnu upravených běžeckých tratí, stávaly se ony zmíněné hospůdky naším cílem čím dál častěji. Ovšem ani v příjemném restauračním zařízení nad horkou griotkou se člověku nepodaří zažít tu pravou horskou atmosféru, a proto jsme se s tátou rozhodli, že alespoň pro jeden den nahradíme náš běžkařský stereotyp, pokaždé končící v horské krčmě Na rybářské baště, sjezdováním. Ve městečku Loučná nad Desnou, kde jsme přebývali, mají krásně upravenou pozvolnou sjezdovku. Jelikož jsme nepředpokládali, že by měli vlekaři zkušenosti s nevidomými, zašli jsme se nejdříve raději zeptat, jestli mě vůbec na vlek pustí. A právě tady začíná první zajímavý zážitek. Když jsme s tátou došli k postaršímu vlekaři a táta mu přednesl naši prosbu, podíval se vlekař nejprve na něj, pak na mě, pak zase na tátu a povídá: "A jak jako že nevidí?" Když jsem mu odpověděla, že skoro vůbec, otočil se na mě s další otázkou: "A kolik je vaší dceři?" Táta mu jen ztěží dokázal odpovědět, že jsem tou dcerou já, a nerozesmát se při tom. Panu vlekaři nutno přiznat, že byl velice vstřícný. Dokonce nám pomohl vymyslet, jak mám jako nevidomý začátečník jezdit na pomě, abych se nenechala zavézt do těch sloupů po straně vleku - dovolil, abychom s tátou na vleku vyjížděli kopec najednou. Táta se chytil pomy, já se chytila táty a už to frčelo do kopce. Samotné sjezdování v našem podání vypadalo asi tak, že jsem jela dolů kousíček před tátou, který mě navigoval, abych se vyhýbala ledovce, eventuelně abych s sebou dolů nevzala nějakého nebohého pasažéra navíc. Jelikož dost foukal vítr, který stejně jako lyžařská přilba ztěžoval slyšitelnost, chytil mě táta za jednu hůlku a navigoval pomocí ní, což mělo své výhody, protože takhle je zcela nemožné splést si levou a pravou i pro takový případ jako jsem já. Vím, že nevidomí kolegové se teď asi zhrozí, když si přečtou o našem super stylu sjíždění, ale bohužel netuším, jak to má na sjezdovce správně mezi nevidomým a trasérem fungovat, tak jsme si prostě našli svůj vlastní způsob, který nám vyhovoval. (pokud mi někdo v komentářích vysvětlí, jak nevidomí správně sjezdují, budu jen ráda) Závěrem se musím pochlubit: Za celé dopoledne moje zadnice vyzkoušela tvrdost sjezdovky jen párkrát (přeloženo do češtiny - nebylo moc pádů). Ačkoli se mi na sjezdovce velice líbilo, musím uznat, že běžkování mi nadále zůstává o něco bližší. Příští rok ale určitě na sjezdovku zavítám zas, je to příjemné zpestření týdne, jinak stráveného na běžkách.

futsalový seminář

14. února 2010 v 17:58 | Pavelondra |  Info z různých akcí
Krátký popis futsalového semináře

Včera, 13. února 2010 se v tělocvičně v Brně na Lipové konal futsalový seminář, zúčastinla sej dvě družstva, brněnské družstvo studentů Masarykovy univerzity a družstvo hráčů z prahy.
Seminář byl dlouhý, náročný a pro všechny velice přínosný.
Během téměř čtyř hodin jsme si vyzkoušeli a procvičili mnoho základních futsalových dovedností jako:
- vedení míče přes celou tělocvičnu s náhlou změnou směru
- střelbu na bránu z běhu i ze stoje
- různé způsoby nahrávání míče mezi hráčia zpracování přihrávek.

Během tréninku proběhly také dva zápasy. První byl mezi dvěmy smíšenými družstvy a druhý hrálo pražské družstvo proti brněnskému, přičemž pražáci vyhráli 3:1.

Fotky ze semináře jsou zde:
http://www.teiresias.muni.cz/futsal-pn/main.php?strana=galerie&sekce=seminar_brno10&max=29
I s popiskami ke každému obrázku.

Seminář se mě osobně velice líbil, na ten další, který se uskuteční v dubnu už se velice těším.
Futsalu zdar!
Pavelondra

Proč ne zrovna já aneb hledání pro a proti v handicapu

2. února 2010 v 7:25 | Estrella |  Trocha teorie
Jak tak člověk existuje na tomto podivném světě a zvláště, má-li jakýkoli handicap, jistě si, jak mu tak plyne životní cesta, mnohdy položil otázku: Proč zrovna mi se muselo stát to, co se mi stalo, je přece řada jiných, komu by se totéž stát taky mohlo a komu se handicap už také stal. Na druhou stranu je ale třeba položit si otázku, je přece víc lidí s dalšími znevýhodněními a jestliže jsou tady oni, jak ti se s tím vším vyrovnávají a co já mohu z jejich nevýhod čerpat pro sebe, abych si k nevýhodám mohla přidat i několik drobných výhod. Pro mnoho lidí se znevýhodněními může být vzor pan Jan Potměšil. Netřeba zde asi líčit, co je to za osobu a jaký osud ho potkal. Ale i pro mne osobně je tento člověk vzorem. On dokázal, ač předtím zdravý, po úrazu změnit kompletně svůj život. Byl schopen si vytvořit nový žebříček hodnot, je schopen čerpat ze svého handicapu moře výhod. Když se s tím vším vyrovnával, byl jeden z mnoha, kteří si říkají, ach, proč zrovna já. Musel se s tím, co ho potkalo sžít a naučít žít, i okolí se mu v mnohém muselo přizpůsobit... Se znevýhodněním žije už léta a myslím, že kvalitní život. Nyní je schopen říct sám sobě i veřejně, že to vše pro něj bylo a je hrozně velkým přínosem, změnil svůj život, utvořil si na lidi kolem úplně jiný obrázek, naučil se dělat mnohé věci jinak, mít před mnohým respekt a vážit si druhých. Prohlašuje, že už by neřekl, proč zrovna jáá, ale proč ne zrovna já. Ano, člověk, který s handicapem žije od narození, neví, oč přichází, možná je pro něj soužití tedy snazší... každopádně vzdávám obdiv těm, kdo se ke svým nemocem, trablím a dalším neduhům staví takhle statečně jako pan Potměšil, není lehké se tomu naučit, na druhou stranu ale myslím, že tohle za to určitě stojí.