to byl ale blbej fór!

28. července 2011 v 15:36 | Pavel Ondra |  Info z různých akcí
Aneb, jak jsem se poprvé a určitě ne naposledy zúčastnil integračního zážitkového kurzu s občanským sdružením Život trochu jinak.


Na pohraničí Česka a Slovenska, necelých 9 kilometrů od hranic a 15 minut od Veselí nad Moravou se nachází zastrčené a zapadlé Filipovo údolí.
Nejezdí tam auta, není tam mobilní signál a s elektřinou je to taky bída. Prostě děsné místo.
A právě tam jsem se minulou středu někdy kolem šesté ráno a za vydatné pomoci navigace v mé milé nokii vypravil.
a Proč vlastně by někdo chtěl do takové díry světa jezdit? Inu proto, že se tam konal zážitkový kurz Blbej fór, konaný výše zmíněným sdružením.
Akce se zúčastnilo 23 lidí.
Ti všichni bydleli v onom údolí v chatě Krystýnka a prováděli zde různé více či méně zajímavé činnosti.
Ale pěkně po pořádku.
Když jsem do chaty někdy kolem osmé dorazil, už se pomalu vstávalo, první vzpomínkou na kurz je pro mě to, jak nějaká osoba stojí u umyvadla a čistí si zuby.
Zde se sluší podotknout, že díky jistým dosti nečekaným a nepříjemným komplikacím jsem na kurz nedorazil v pondělí, ale až v tu středu, což mě trochu mrzí, z doslechu vím, že se za první den a půl děly hodně zajímavé věci.
Hned po příjezdu jsem byl narychlo ubytován, první minutu to vypadalo, že už si nebudu mít kam lehnout, ale nakonec se pro mě místo našlo, v koutku v podkroví u střešního okna se mi spalo na madraci a karimatce fakt znamenitě a na ubytování celkově si nemůžu absolutně stěžovat.
Následovala snídaně a ranní seznámení se s programem, kterému zde říkali "ranní naladění".
Během toho prvního rána a dopoledne jsem se taky pomalu průběžně seznamoval s chatou a jejím okolím, prostorovou orientaci jsem zvládl rychle během prvního dne a bylo toho opravdu zapotřebí, třeba taková toaleta nebyla přímo v objektu, ale jednalo se o kadiboudu, ke které natáhli vodící provaz.
Režim dne byl jednoduchý, ráno byla snídaně, následovaná úvodním naladěním, program, svačina, program.
Pak následoval oběd, zde dík organizátorům za výborná jídla. Po obědě byl odpolední klid, kdy si každý mohl dělat co chtěl, pak byl program a zase svačina a hned po ní program. Většinou to byla nějaká delší aktivita, rozdělená svačinou.
Po zkončení odpoledních aktivit byla večeře a zas nějaká aktivita. Následovala večerka a volná zábava a spánek.
A co se vlastně dělo?
Teď už přeskočím, nechci tu popisovat kurz den po dni, od toho tu jsou jiní, kteří si pečlivě vedli záznamy o každé aktivitě každého dne. Tohle však na mě není, jen napíšu, co mi nejvíce z kurzu utkvělo v hlavě a co se mi líbilo.
- vzkazovnice
Na zdi u vstupu do jídelny byl natažen provaz, ke kterému byly kolíčky přilepeny obálky, na každé z nich byl v černotisku i brailu štítek se jménem příjemce a každý mohl každému do obálky napsat jakýkoliv vzkaz.
Byla tu také obálka veřejné, kde každý mohl napsat vzkaz, určený všem dohromady.
Pěkné na tom bylo, že většina vidících měla velký zájem naučit se braillovo písmo a zkoušeli pak a to velmi úspěšně, psát nevidomým vzkazy v brailu.
Zde by se slušelo podotknout, že na kurzu bylo pět nevidomých účastníků a jeden organizátor.
- dražba přání
Aktivita, která se konala hned ve čtvrtek.
Každý si nejdřív vylosoval dva kusy papíru se dvěma čísly.
Na každý papír pak napsal nějaké přání, které chtěl, aby mu někdo splnil Jako příklad mohu uvést: "chci točenou zmrzlinu"
Jeden z organizátorů pak z hrnce, kde byla všechna přání vhozena postupně tahal čísla a přání četl. Přání byla anonymní a nikdo tak nevěděl, kdo si danou věc přeje. Měl-li ale někdo zájem, mohl přání odkoupit "každý měl k dispozici 100 bodů a maximální cena byla 50 bodů"
Byla to dražba v pravém slova smyslu, někdo nabídl cenu, druhý nabídl vyšší. A tak to jelo až do oběda. Občas jsme se u toho i dosti smáli a já osobně tohle dražební dopoledne považuji za jednu z nejlepších aktivit.
- výtvarka společně
Tohle byla také velmi pěkná aktivitka.
Zde jsme se rozdělili na vidomé a nevidomé, k nevidomým přibyli ten den ti, kteří si chtěli vyzkoušet, jaké to je, být celý den bez zraku.
Každý dostal kus plastelíny a k ní nějaký další materiál, který si vybral "špejle, těstoviny hrách".
Z plastelíny něco vytvořil a po dvou minutách poslal svůj tvar patvar sousedovi po levici, který zas během dvou minut předmět nějak svými materiály upravil. A tak se to točilo asi třikrát dokola, bylo nás u toho sedm.
Moc jsme se bavili, z plastelíny vznikaly zajímavé a nečekané věci, jedna účastnice plánovala stvořit něco, co by se podobalo Yellow submarine, ale v závěru to trochu připomínalo dort, stvořený šílencem "smích".
Vidící to měli podobné, jen netvořili z plastelíny, ale malovali. Také nám pak své krezby popisovali a občas se řehtali všichni.
- diskuze
Jedno dopoledne jsme také měli diskuzi a to na téma češi vs němci v poválečném období. Každý se mohl zapojit a pro upřesnění tématu nám bylo puštěno pár autentických ukázek.
Zde se také projevil velký zájem pár lidí o téma druhé světové války.
Já osobně jsem nezasahoval, spíše jsem byl posluchač. Ale diskuze mi určitě přinesla hodně, hlavně spoustu věcí k zamyšlení
- VC
Čtete správně, opravdu je tam V a ne W.
Důvodem je to, že tohle byl jen pracovní název celé akce, do doby, než skutečně vyšlo na jevo, o co jde. Celý název byl Vysoký cíl a pro 99,9% účastníků to byl asi nejintenzivnější zážitek, což odhaduju z následovných reakcí.
O co šlo?
Na vzkazovnici přibyla nová obálka s oněmi dvěma magickými písmeny. Bylo nám řečeno, že se můžem do VC přihlásit, že je to dobrovolné a že je to fakt, ale fakt extrém.
No, zkusil jsem to.
Výsledkem bylo to, že nás vzbudili asi v 03:30 ráno, nakázali nám, abychom si sbalili spacák a karimatku, vzali si pevnou obuv a šli ven.
Poté následovalo krátké intro, zahrané organizátory, bylo o tom, jak se dva týpci v nebi nebo kde baví o tom, jak se pokoušeli uprchnout z lágru na Sibiři. Jednomu se to podařilo, protože si zvolil těžší cestu, dal si vysoký cíl.
Druhého zastřelili.
Samozřejmě jsme nezdrhali ze Sibiře a nestříleli po nás, dělali jsme asi 200 M dlouhý okruh, pro nevidomé vyznačený provázkem.
Na trase bylo dvanáct zastavení, na každém se plnil nějaký úkol. Pro představu se teď pokusím vyjmenovat, jak šly úkoly za sebou.
- běh 50 M.
- asi 20 M do kopce vytáhnout bandasku s vodou a snést ji zase dolů.
- přebrodit 10 metrů potokem.
- jít cca 30 metrů stylem kačenky.
- za nohy a ruce se zavěsit na strom a vydržet 10 sekund.
- plazit se po břiše kus cesty.
- od stromu, u kterého byl kýbl nanosit od potoka pět kelímků vody. "nejotravnější aktivita, velice zdlouhavá", když se u jednoho vodícího provazu setkají tři nevidomí, nastane zajímavá zácpa.
- Jacíkův kondiční test "leh na břicho, vztyk, leh na záda a zas vztyk, toto opakované 5x".
10 dřepů.
- 10 kliků.
- přelézt asi 6 klád.
- napít se a doplnit tak tekutiny.
Co říkáte. Kolikrát by jste tohle krásné kolečko zvládli? A o to právěšlo. Každý
si mohl před startem určit, kolikrát celou sadu ujde, či uběhne a bylo jen na dotyčném, zda svého "vysokého cíle" dosáhne.
Ti co si nebyli sami sebou jisti, mohli číslo jednou navýšit. Já to běžel 4x a po třetím kole už jsem si říkal, že to asi zabalím, když však kolem mě s očividným zápalem profrčela jedna účastnice, docela mě to zas nakoplo a to čtvrté kolo jsem dal.
Ovšem doplatily na to mé kalhoty, které se po akci VC už nedají použít.

- výlet
V neděli jsme podnikli výlet do Strážnice a následně se jeli vykoupat do aquaparku v Uherském hradišti.
Strážnice na mě spíš než město působila jako větší vesnice, může za to asi fakt, že v neděli dopoledne je provoz lidí i aut minimální.
Navštívili jsme skanzen s názvem Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy.
Skládal se z několika částí, v každé byly jeden nebo dva domky. Mohli jsme se tak podívat, jak žily rodiny třeba na horňácku nebo kopanicích.
Následoval přesun vlakem do Hradiště, oběd a rychlé vykoupání se v aquaparku, které všichni velmi uvítali.

- kdo je lepší bůh?
Aktivita, uvedená naprosto perfektní scénkou, kde si jeden náš organizátorhrál na boha a sám pro sebe si povídal, jak by asi tvořil tenhle svět.
Z úvodu mi utkvělo hlavně to, jak organizátoři vrazili před aktivitou do jídelny a jeden z nich na plné pecky zařval tak, až jsem se lekl "Sláva na vísostech bohu"
Hra samotná pak probíhala venku, rozdělili jsme se na tři družstva a každé mělo za úkol uživit co nejvíce ekosystémů a nasbírat co nejvíce bodů.
Do detailů zabíhat nebudu, sám jsem celou hru dosti dobře nepochopil, jen tolik zde napíšu, obsahovala sbírání papírků, tabulky a hlavně spoustu pobíhání sem a tam.
V té době se mi bohužel z pobíhání po Uherském hradišti vytvořily na nohou nádherné puchejře, takže hrát si na boha byla opravdu "radost".
- Helena Kellerová
Tahle aktivita/přednáška byla velice zajímavá a jelikož vás nechci ochudit o informace, které jsem z ní načerpal, uvádím zde přímý link na dokument, ze kterého z převážné většiny čerpali i naši organizátoři.
http://dcgi.felk.cvut.cz/cgg/members/havran/SC/OFICIAL/keller.rtf.
- čtrnáct vrcholů
V chronologickém pořadí hned druhá aktivita, kterou jsem já osobně prováděl.
Ve svazích poblíže chaty byly vyznačeny cesty, našim úkolem bylo zdolat čtrnáct těchto cest do vrchu. Vrcholy představovaly čtrnáct osmitisícovek v Himalájích.
Lozilo se po dvojicích a vtip byl ještě v tom, že před vyšplháním do svahu si každá dvojice hodila kostkou a podle toho, jaké číslo padlo museli lézt "po zpátku, po čtyřech apod".
Také tahle aktivita dala všem pořádně zabrat.
- RPG
Ne, nebojte se, nejde tu o onu známou zbraň, ale samozřejmě o druh hry.
Začali jsme v pěti skupinkách.
Přečetl se kousek příběhu, jehož zakončení bylo otevřené a vždy bylo na výběr z několika možností jak pokračovat dál.
Podle toho, jakou možnost si jedna z pěti skupinek vybrala, zamířila pak na určité místo, kde příběh pokračoval.
A tak to jelo až do konce a aktivita nám vydržela až do oběda.
Jednalo se o první mou aktivitu na kurzu a také ji považuji za jednu z nejlepších a nejpropracovanějších.
- Vánoce Vánoce přicházejí
Ano, i uprostřed července mohou nastat svátky klidu, míru a pohody.
Ti, co četli knihu od Roberta 'Fulghuma, vše co znám jsem se naučil v mateřské škole "nebo tak nějak podobně", ví, o čem mluvím.
Rozdělili jsme se na skupiny,z nichž každá dělala jinou činnost, lepení vánočních řetězů, zdobení perníčků, vyřezávání dřevěných kaprů, zpívání koled a samozřejmě nakonec došlo i na vánoční úklid.
Druhá část pak proběhla v neděli po návratu z Hradiště, kdy nás čekal bramborový salát a rybí prsty, k nimž jsme si opět zpívali koledy.
- hóří letadlo, šalalalala!
Ehm, nezbláznil jsem se, ale výstižněji tuhle aktivitu prostě pojmenovat nejde.
Byli jsme cestující letadla, sedící v jídelně. Kapitán najednou povídá "nalevo nevidíte z okénka nic a napravo vidíte, jak nám hoří motor"
Pak do toho pustili hasičskou sirénu a organizátoři začali létat sem a tam a jakoby zachraňovat nejdůležitější věci z hořícího stroje.
Ztroskotali jsme uprostřed kanadské tundry a každý dostal seznam patnácti věcí, které měl seřadit podle toho, jak si myslí, že jsou pro něj důležité pro přežití za podmínek, které panují v takové kanadské tundře.
Pak svůj seznam porovnal s druhou osobou a oba pak sepsali nové pořadí, na kterém se společně domluvili. Pak se to samé opakovalo se čtyřčlenými skupinkami a nakonec se na konečném pořadí finálního seznamu měli domluvit všichni dohromady.
Ukázalo se pak, jak odlišné priority má jednotlivec a jak těžké či lehké je domluvit se na něčem ve větších či menších skupinách. Dle mě velmi zajímavá a poučná aktivita.- dopis do budoucnosti
Každý měl napsat dopis o čemkoliv co chtěl sám sobě a dát jej do obálky. Organizátoři pak přislíbili, že dopis do budoucnosti nám bude za rok skutečně doručen.
Jsem zvědav sám, co budu na věci, které jsem si do dopisu napsal za dvanáct měsíců říkat
- zpríáva
Rozdělili jsme se na pět družstev.
Jeden mohl vidět a jeden mohl mluvit. Druzí dva byli němí i slepí.
Pak jsme se rozdělili po úsecích na trase a měli jsme za úkol nějakým způsobem dopravit z jednoho konce na druhý dosti dlouhou zprávu.
A bylo jen na nás, jak se s nemožností mluvit a koukat vyrovnáme. Rovněž tuto aktivitu považuji za velice poučnou.

- to ostatní na závěr
No a co se dělo ještě? Spousta zajímavých věcí.
Večer se hrálo na kytaru a zpívalo se, o poledním klidu se různí lidé družili s ostatními do skupinek a volně si povídali.
Někteří tohle volné konverzování provozovali dokonce i v noci, nezapomenu na jeden večer, kdy jsme já a ještě další dva účastníci seděli na karimatce a kecali asi do jedné ráno.
No a když nám došla voda ve sprše, musel někdo zajít k nedaleké pumpě, vodu natočit do padesáti litrového barelu, donést ji do chaty a tam ji přepumpovat do zásobníku, kde byla voda pro celý objekt.
Když došla elektřina, museli organizátoři nasednout do auta a jet dobít baterii.
A spousta dalších a dalších činností.
Na závěr jeden zážitek, který mám dosud v čerstvé paměti, neboť to celé proběhlo při cestě na vlak.
Na půl cesty od chaty do Javorníku stál nějaký člověk a nakládal klády. Důkladně tak zablokoval celou silnici.
Když se náš řidič vyklonil z okénka, dotyčný dřevař mu poradil, aby jel druhou cestou. Zapoměl se však jaksi zmínit o tom, že cesta je to převážně lesní, rozbahněná, že vede do kopce i z kopce a že je hlavně o dost delší.
Po pár kilometrech jízdy po tomhle tankodromu, kdy už náš řidič vyčerpal snad všechny nadávky, co na světě existují jsme potkali další auto, jehož řidič nám řekl, že do Javorníku je to dalších 20 Km. A nadávalo se na novo a mě bylo jasné, že ten vlak do Veselí asi fakt nestihnem.
Leč zázraaky se asi dějí, poté, co jsme přejeli ceduli s nápisem, pozor státní hranice a dostali se konečně na asfalt se z čista jasna před námi objevila cedule Javorník, bylo 10:33, tři minuty před odjezdem.
Na nádraží jsme z auta téměř vypadli, bouřlivým jásáním pochválili našeho řidiče, který v zápětí každému hodil nějaké zavazadlo a přímo vletěli do čekajícího vlaku, který se v zápětí na to rozjel.

závěr
Na úplný závěr se vždy sluší poděkovat.
Takže, touhle cestou děkuji:
- všem organizátorům za skvělou přípravu programu i toho ostatního.
- našim čtyřem kytaristům, kteří se starali o to, aby se po večerce nikdo nenudil
- Atabe a Ráchel, za skvělé povídání "když jsem si jako přání na dražbě psal, že bych chtěl najít nového kamaráda, tak tyhle dvě mi jej bezděčně splnily asi nejvíc ze všech"
- všem ostatním účastníkům, vždy rád jezdím na akce, kde mohu poznat nové lidi a zde jsem nových a zajímavých lidí poznal opravdu hodně a nepochybuji o tom, že s mnoha z nich budu i nadále v kontaktu.
Lidi, byli jste fajn, všichni do jednoho a já se těším, až se zas za rok na nějakém letním kurzu potkáme.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama